Jan Černý - Erasmus ve Vigu

Ihned po příjezdu do Viga mě čekala jedna velká zkouška. První telefonát ve španělštině. To je těžší než mluvit naživo. Chybí neverbální komunikace, což hlavně ze začátku byla podstatná součást mého projevu ve španělštině. Byl sem z toho trochu nervózní, ale proběhlo to naprosto bez problému a za chvíli už sem se vezl rowerem do nového domova.

Postupně jsme se začali poznávat s ostatními erasmáky ať už přes jazykový kurz, který vzápětí odstartoval nebo na večerních chat´n beer a postupně zjišťoval, že na tom nejsem tak špatně. Popřípadě že jsme na tom všichni stejně špatně. Většina lidí přijela se zaprášenou španělštinou ze střední. Lehce vynikali ti co ji přímo studují a tím pádem mají level španělštiny alespoň B2. Jejich znalosti byly ale často spíš teoretický.

Než začla škola, tak jsem si dal ještě EICL kurz galicijštiny. Tyhle kurzy jsou financovány EU, ale jsou jen pro minoritní jazyky (kurzy španělštiny pro cizince už se platí). Galicijština je jeden z oficiálních jazyků ve Španělsku, mluví jím asi 3 miliony lidí. Od španělštiny je vzdálená asi jako slovenština od češtiny. Slova obsahují často “x” které se čte jako “č”, naopak chybí “j” které se tím “x” často nahrazuje. Dost věcí je podobných portugalštině. Ta se z galicijštiny údajně vyvinula. Vzhledem k tomu, že všichni v Galicii ovládají španělštinu to nebylo nezbytné, ale bylo to docela zajímavé. Součástí kurzu bylo i mnoho exkurzí a učitelé byli skvělí. Během dvou týdnů nám přestavili galicijskou kulturu tak, jak ji někteří studenti nepoznali za celý semestr. Docela se divim, že nás kurz absolvovalo jen 14 z několika set.

Začátek školy byl krušný. Na přednáškách sem rozuměl, nebo alespoň věděl o čem je řeč. Ale jen prvních 10 až 15 minut. Udržet pozornost na přednášce je vždy těžký a v cizim jazyce tuplem. Tohle je pro mě stále oříšek, až jednou udržim pozornost celý dvě hodiny (přednášky mají 120 minut a často navazují na sebe jen s pětiminutovou přestávkou na přesun), pujdu to oslavit.

Na začátku semestru byl intenzivní kurz španělštiny. To jsem vynechal a zapsal si tříměsíční kurz na úrovni B1. Moje první lekce španělštiny byla tady. Kurz byl dvakrát týdně dvě hodiny což zabralo v rozvrhu dost podstatnou část. Určitě to stálo za to. Měli sme asi tu nejlepší a nejmotivovanější učitelku na světě. V hodinách sme prošli spoustu věcí, ale rozhodně to chce trochu domácí přípravy, aby si člověk ty věci zažil. Škoda, že na to jsem neměl kvůli ostatním předmětům moc času. Závěrečnou zkoušku sem sice dal na 90%, ale moje španělština mohla bejt lepší.

Co se týče komunikace s ostatními exchange studenty je Španělsko hodně specifický. Ve většině ostatních zemí tvrdě převládá angličtina jako komunikační nástroj mezi studenty z různých zemí. Sem většina lidí přijela zdokonalit se především ve španělštině. Začátek teda probíhal kompletně v angličtině, kterou téměř všichni (kromě Italů ale to je kapitola sama pro sebe) ovládají. Postupně se to ale začlo měnit. Ke konci semestru už byla “lingua franca” erasmu definitivně španělština. Španělé občas nevěřícně koukali, že se Čech a Němec baví španělsky. A nejvíc teda všichni zírali, když jsme se sešli se Slovákama a Polákama, a nechápali, jak to že si rozumíme, když každej mluvíme jinou řečí. Jedna Britka to asi doteď nerozdejchala.

Studium ve Španělsku

Můj nápad vydat se na Erasmus vzniknul mimo jiné z toho, že mi zbývalo na pátý semestr již jen 5 předmětů. Když jsem tedy dorazil tady ve Španělsku ke svému koordinátorovi s vybranými sedmi předměty, které by měli odpovídat alespoň částí mým předmětům (nebo se to alespoň zdálo z názvu, některé sylaby nebyly do září k dispozici), zeptal se mě: “A které předměty jsou na letní a které na zimní semestr?”. Zdejší studenti si zapisují standardně pět předmětů na semestr a i tak mají co dělat. Aha!

Po prvních několika přenáškách jsem se začal loučit s ideou, že bych to zvládl vše odstudovat, protože všechny předměty obsahem a náročností více než odpovídají ohodnocení šesti kredity. O devítikreditových nemluvě.

Jeden kredit je asi 25 hodin studia. Na mojí univerzitě to většinou vychází jako ideální příprava, tady je to tak nějak minimum. A to v případě že nemusíte luštit materiály ve španělštině. Většina profesorů to bere velmi vážně a nikomu nic nedarují, ani “erazmákům”.

Bylo jasné, že odstudování a uznání celého semestru neklapne, takže přišel na řadu plán B. Od studentů jsem si nechal poradit nějaké “lehčí” předměty a začal vyřizovat prodloužení studia. První semestr byl i tak ve znamení studia protože i ty lehčí předměty obsahovali různé, poměrně rozsáhlé, projekty. V těsném sledu, několik dní po konci výuky, následovaly zkoušky. Ty mají jeden pevný termín pro všechny studenty a jsou písemné. Na výsledky se čeká několik týdnů a opravný termín je v červenci. Poměrně stresující systém. Nakonec jsem všechny zkoušky udělal. Teda krom jedné, která se mi kryla s jinou. Rozhodl jsem se tedy jít na tu lehčí a požádal vyučující o náhradní termín. Bylo mi řečeno, že náhradní termín je v červenci…

Druhý semestr už jsem měl opravdu lehčí. A navíc mi najednou nedělalo problém rozumět výkladu, ani dávat pozor celou přednášku. Španělština už se mi dostala do krve. Občas mi samozřejmě něco uniklo, ale to, pokud si dobře pamatuju, se mi stává i v češtině. Mnoho lidí říká “Když na erasmus tak na celý rok!” a je to pravda pravdoucí. Po půl roce si osvojíte jazyk, zvyknete si na dané prostředí a už byste jeli domu. Prodloužení pobytu bylo nejlepší rozhodnutí.

“15 days to deadline? It means 14 days free!”

Druhý semestr jsem se již vyznal a vše probíhalo v klidu. Pouze v jedné skupinové práci sem narazil na typický španělský přístup, kdy jsem své “kolegy” dokopal k tomu, aby taky něco udělali jen několik dní před odevzdáním. (Poměrně rozsáhlý program o zhruba 1200 řádcích, rozhodně se to nedalo udělat přes noc.) A najednou byl konec, zkoušky hotové, kreditový limit splněn. Několik dní volna a vzhůru do dalšího dobrodružství aneb Mallorca isue III. A tady teprve začalo opravdové dobrodružství!